Plavky zakázány!

Co táhne statisíce Čechů na nudistické pláže?

Českých nudistů jsou statisíce a jejich sezona právě vrcholí, pláže jsou plné nahých těl. Přesto se zdá, že už je nudismus za svým zenitem. Vyznává ho hlavně střední generace, ta mladá se plavek moc ochotně nevzdává. V Mnichově se z toho stalo dokonce téma tohoto léta - na místní nudapláž v centru nechodí tradičních čtrnáct tisíc lidí denně, ale pouhá tisícovka. A tak bavorské město přišlo o turistickou atrakci.

U pískovny Lhota nedaleko Staré Boleslavi jsou dvě pokladny. Podivné, vždyť ceny vstupenek jsou v obou stejné... Ale stačí zaplatit, vejít mezi borovice, a vše je jasné - napravo kráčejí k vodě „textiláci“, lidé v plavkách, kterým to občas nedá a zvědavě se podívají přes plot na osoby přicházející od pokladny levé. To jsou nudisté: modelky toužící po dokonalém, nepřerušovaném bronzu, svalnatí herci z pornofilmů, ale taky sedmdesátníci a jejich manželky. A jsou tu i nahé děti, samozřejmě, ty však častěji ve vodě než na dekách. „Hej, frajere, co si to dovoluješ,“ všiml si jeden z nudistů fotografa. Nezajímá ho, že na snímku nebude vidět žádné z jeho choulostivých míst, teď je opravdu rozčilený. „Podívej, já jsem šéf velký firmy, a nebylo by vhodný, aby mě podřízení takhle viděli někde v novinách...“

Fotograf má štěstí: „Nás si vyfoť,“ ozývá se smích od stánku s pivem, buřty a bramboráky. Opálený majitel realitní kanceláře Tomáš míří se třemi lahvovými k nahým přátelům sedícím u dřevěného stolu a vypráví: „Já se za tenhle životní styl nestydím, prostě chci využít každýho sluníčka.“ Nahý tu sedává i na Silvestra, spíš kvůli tradici. A od února už chodí pravidelně.„ V březnu to tu v pěkných dnech obstojně zaplníme,“ to je Tomáš ochotný odpřisáhnout.

Odvážlivci z baltských pláží
Leží tu většinou ve dvojicích, muž se ženou. Dotýkají se v polospánku, a nezajímají je žádné zvědavé pohledy. K erotice má ten výjev daleko, což nejlépe vysvětlil před časem v jednom článku známý organizátor naturistických dovolených František Hájek: „Pro normálního člověka vrcholí erotické napětí ve chvíli, kdy se objekt jeho touhy zbaví posledního kusu oblečení. Naturista prožívá tytéž libé pocity při pohledu na ženu v dlouhých šatech.“ Ale jen málokterý z nudistů ve Lhotě ví, že se blíží velké výročí - v příštím roce uplyne sto let od chvíle, kdy v Hamburku otevřeli jejich první novodobí předchůdci organizovaný klub. Založili tehdy hnutí, které v Německu rychle sílilo až do Hitlerova nástupu k moci. Vůdce však veřejnou nahotu rozhodně podporovat nechtěl, a tak se nudismus ve třicátých letech musel stáhnout do ilegality. Tuto událost komentuje sexuolog Radim Uzel: „Každá totalitní ideologie je přece puritánská.“ Po druhé světové válce se idea znovu vrátila, tentokrát i daleko za německé hranice. Velikou roli přitom sehrál rozvoj cestovního ruchu - spousta německých nudistů vyjížděla na dovolenou k chorvatskému moři, kde začaly počátkem šedesátých let vznikat nudistické kempy. Nahota brzy došla spolu s hnutím hippies i do Spojených států a v osmdesátých letech si nudisté vybojovali svá oficiální místečka i v konzervativních evropských zemích, Španělsku, Itálii nebo Řecku. Dokonce i některé evangelické proudy začaly nacházet opodstatnění nahoty v bibli, a tak se objevil fenomén křesťanského nudismu.

V USA na pláž s průkazem
A jaká byla v té době situace u nás? Zdánlivě tragická, komunistické nudapláže byly ilegální. Jenže... „Popravdě řečeno to bylo snad lepší než dnes,“ tvrdí František Hájek, který nudismu propadl před pětatřiceti lety.

„Samozřejmě, že tenkrát bylo vše ilegální, ale na druhou stranu docela tolerované,“ vzpomíná. A po chvíli ticha se začíná smát: „Jen jsem si vzpomněl na ty dobrovolníky, kteří s předstihem upozorňovali nahé davy na blížící se žlutá vozidla Veřejné bezpečnosti,“ vybavuje si scénu jako vystřiženou z komedie Četník ze Saint-Tropez.
Dnes naráží zřizování a udržování nudapláží na velké ekonomické problémy - majitelé pozemků by raději viděli stát okolo rybníků a jezer nové chaty. Jedno vítězství však mají současní čeští nudisté jisté. Vyhráli nad předsudky. Jejich opalující se těla už na počátku třetího tisíciletí pobuřují málokoho. „To v muslimských zemích hrozí nudistům stále kruté tresty, a na svých plážích o ně vůbec nestojí ani buddhisté,“ upozorňuje Hájek. Velmi puritánské jsou stále i Spojené státy - muž toužící po členství v nudistické organizaci například potřebuje písemné svolení své manželky a pláže jsou obvykle za vysokým plotem. A například v Brazílii byl teprve před dvěma roky na nátlak veřejnosti zrušen zákon, který zakazoval nejen nudismus, ale i opalování „nahoře bez“. A to až poté, kdy policie zatkla ženu, která si na pláži svlékla horní díl plavek.

Nahý až do trafiky
„Moji trošičku extravagantní rodiče mě hned po revoluci začali tahat na nudapláže po celé Evropě,“ vypráví dvaadvacetiletá studentka Veronika. Hned poprvé, v jižní Francii, si prožila šok: „Všude okolo naháči, chlapi i ženský měli obvykle v klíně nějaké náušnice, a takhle si vykračovali nejen v mořském přílivu, ale taky do trafiky pro noviny, nebo do zahradní restaurace...“

Veronika se dostala mezi lidi, kteří sice vypadají jako nudisté, ale říkají si jinak - my jsme naturisté! Společně sdílená nahota je jejich životním stylem, a chtějí si ji užívat co nejčastěji. „Ty dvě skupiny lidí se u vody dají rozlišit,“ upozorňuje naturista František Hájek, „my například nikdy neodhodíme na zem vajgl.“ Neboli: naturistům nestačí jen voda, písek a slunce, ale nazí by byli nejraději celý den, a navíc se snaží žít v co největším souladu s přírodou. Veronika si za dva dny na všudypřítomnou lidskou nahotu zvykla. Ale nemohla dovolená s těmito lidmi tehdejší školačce uškodit? Odborníci se shodují, že nikoli, uvolnění a otevřenost na plážích dětem spíše prospívá. „Na rozdíl od tabuizace podporuje pozitivní sexuální vývoj,“ tvrdí sexuolog Uzel. Velké komplexy pro naturisty jsou dnes samozřejmostí v zemích nahotě zaslíbených, tedy v Německu a Francii. U nás jde stále jen o několik nesmělých pokusů například v Račově u Vimperku nebo Klokočově u Sedlčan, kde mají naturisté své kempy a hospody. „Ale nazí sedáváme jen na zahrádkách. Když jdeme dovnitř, oblečeme se,“ říká Hájek.

Odborníci: Je to zdravé
Ředitel mnichovské nudapláže v těchto dnech marně přemýšlí, proč k němu přichází tak málo hostů. Místo čtrnácti tisíc nudistů denně, na které byl areál v uplynulých desetiletích zvyklý, pouhá tisícovka. „Snad to spočívá v novém konzervativním duchu“, postěžoval si ředitel pro německý tisk: „Zatímco dříve bylo odložení šatů určitou formou protestu, dnes sedí mladí raději ve drahém oblečení v kavárně a chlubí se svým blahobytem.“ To český hudebník Lešek Semelka je naopak na pláži téměř denně, a právě ve středočeské Lhotě ho všichni znají. Po třiadvaceti letech mezi nudisty už Semelka těžko snáší na své kůži bílý pruh od plavek, a proto lehává nahý i doma na balkoně. I on tvrdí, že je schopen svléknout se u jezera v zimě. „Jednou jsem stál jen v teniskách na ledě, kolem chodili lidi se psíky a koukali na mě jako na cvoka,“ přiznal v nedávném rozhovoru. Odborníci se většinou staví za Semelku - nudismus je podle nich naprosto přirozený. Naopak mokré plavky na těle nejsou podle gynekologů a urologů zdravé hlavně pro ženy náchylné na záněty. „Ty by se měly po koupeli převléct do suchých plavek nebo mokrý oděv úplně odložit,“ upřesňuje Uzel. Přesto se nad nudisty vztyčuje káravý ukazováček veterána mezi českými psychiatry Miroslava Plzáka. Podle toho působí současná devalvace nahota asexuálně, a proto by se mělo stát svlečené tělo tím, čím v Evropě ještě před sto lety bylo - tedy intimní záležitostí.

Do naha !

Reportáž z ostrova, který ovládají lidé bez plavek

Ve Francii, několik desítek kilometrů od Saint-Tropez, leží ostrov Ile du Levant, který patří naháčům. Koupili si ho a „vyhlásili“ na něm svá pravidla. Smíte tu chodit nahý po ulici, do kavárny či do obchodu.

Na ostrově Ile du Levant ve Francii nahotu dokonce
přikazuje městská vyhláška. Jinak jsou ale bariéry mezi
nudisty a „textiláky“ stále slabší.

Když vyznavači nahoty zestárli a zbohatli, koupili si francouzský
ostrov a určili na něm svá pravidla.

Vybetonovaná cesta mezi zahradami, vedro jako ve skleníku. Najednou na vás vystrčí opálený pupek šedesátiletý, asi stokilový francouzký důchodce, jehož jediným oblečením jsou umělohmotné páskové botičky do vody, plátěný klobouk a zlaté hodinky. Do poslední chvíle stál za rudě kvetoucím rododendronem, takže ho nebylo vidět. „Bon jour, dobrý den,“ usmívá se a zdvihá na pozdrav čepici z hlavy. Pokračujete v procházce a v dalším ohybu silnice vidíte něco, co z dálky připomíná africkou domorodou sochu z ebenového dřeva. Přijdete blíž a zjistíte, že o žádnou sochu nejde. Je to živá žena, opálená do neuvěřitelného odstínu hnědé, takové jako hořká čokoláda. „Jste hezky opálená, můžeme si vás vyfotit?“ ptáme se. Usměje se: „No jasně, proč ne? A chcete, abych byla úplně nahá, nebo se mám obléknout?“ Necháváme to na ní. Vyřeší to podobně jako chytrá horákyně: kolem boků si omotá zářivě oranžový hedvábný šátek, kterým zřetelně prosvítá skoro všechno. Potom se bez nejmenšího ostychu nechá fotografovat. Absence studu není na ostrově - propagačními materiály označovaném jako Mekka všech naháčů na světě - vůbec nic podivného. A kdysi byli obyvatelé ostrova ještě odvázanější.

„Bylo to před čtyřiceti lety, což je přesně doba, kdy jsem sem začal jezdit,“ říká pětapadesátiletý nahý profesor, který se vynořil ze zeleného spletence tújí na hřbetu ostrova a míří dolů k útesům. „Jezdila sem mládež z celé Evropy. Italové, Španělé, Seveřani... všechny by je zatkli, kdyby se doma pokusili žít tak svobodně jako na tomhle ostrově. Ale dokázali být někdy tak nepříjemní - policisty nebo kohokoli, kdo sem přijel v plavkách, svlékli a ještě se mu vysmáli.“ Pan profesor - šlachovitý chlapík s holou lebkou, na jehož těle by se nenašel ani centimetr bílé kůže - je tu na odpočinku. „Přes den plavu daleko do moře, večer si čtu a chodím na procházky. Půl roku strávím tady, půl roku v Paříži.“ A co má rád na nudismu? „Já přece nejsem nudista, ale naturista,“ zlobí se. „V tom je rozdíl! Nudismus znamená, že si svlékne plavky. Ale naturismus, to je životní styl. Naturisté se snaží být šetrni k přírodě a žít jí co nejblíž.“ Co to znamená? „Ničím neplýtvame. Na ostrově je málo sladké vody a musí se dovážet. Naturismus například znamená, že si nedáváte pět sprch denně.“ Právě lidé podobného smýšlení, lépe řečeno kamarádi z profesorova mládí, zalořili sdružení, které část ostrova společně vlastní. Patří jim dvacet procent plochy, zbylých osmdesát tvoří nepřístupné vojenské pásmo. Mezi úkoly Syndikátu, jak sami tomuto spolku začali říkat, patří ochrana přírody na ostrově. Zaplatil třeba výzkum vzácných rostlin a živočichů, kteří na ostrově žijí. A protože jsou v něm samí naturisté, postavil před jedinou písečnou pláž modrou ceduli: Vstup v plavkách zakázán.
Typickým členem Syndikátu je Nadine - mimořádně dobře vypadající čtyřiačtyřicetiletá rusovláska, majitelka hotelu, která vyrábí ve volném čase kamenné a litinové sochy nahých žen s obludně velkými stehny a pozadím. Zažila starou, divokou éru ostrova, kdy se spalo pod širákem a maso se peklo na ohni. Potom však zbohatla a na jednom z tropicky porostlých svahů nad mořem si postavila hotel a teď v něm pronajímá pokoje turistům. „Pozor, to nesmíte, hrozí požáry,“ upozorní, když v roztržitosti odklepne popel z cigarety do listoví olivovníků pod terasou místo do popelníku. Sedíme na terase rozpálené poledním sluncem. Nadine nabízí orosenou láhev čisté vody, kávu a dvě plechovky heinekenu. Pak staví na dřevěný stůl dva talíře se zeleninovým salátem a rozlámanou bílou bagetou. Chceme vědět, kolik zaplatíme, ale ona jen vrtí hlavou. „To přece nejde,“ namítáme. „Jak to, že nejde, tady si může každý dělat, co chce, a já mám právě chuť vás pozvat.“ U vedlejšího stolu uklízí šedesátiletá paní od snídaně nedopité kakao a zbytky sladkých rohlíčků. Má na sobě jen malé bílé kraťasy. Patří k personálu? „Ne, personál chodí oblečený. Tohle je jedna z návštěvnic. Uklízí, protože se jí chce,“ vysvětluje Nadine. Nadine ukazuje pokoje, prostorné, vápnem vybílené místnosti. Obrovským půlkruhovým oknem z nich vidíte ostře modré moře, nad nímž se z oparu zdvíhají hory nazývané Maurský masiv. Před jednim z pokojů, pod neobyčejně širokým slunečníkem s modrými a bílými pruhy, leží dva nahé manželské páry. Oblíbený způsob, jak trávit na ostrově dovolenou, jsou takzvané „couples changeants“: do češtiny by se to dalo volně přeložit jako „páry, které se vymění“. Co to znamená? Na pár nocí, nebo dokonce na celou dobu pobytu na ostrově si prohodíte svého partnera nebo partnerku se svým nejlepším kamarádem nebo kamarádkou… Tady je to prostě normální. Ostatně tolerantní atmosféra Ile du Levant je také důvodem, proč je tento ostrov kromě oblíbeného prázdninového místa francouzských důchodců i zaslíbeným místem homosexuálů. Potkáte je na pláži, v hotelech i v kavárně. Se šátkem ve vlasech, černých brýlích a zlatými náušnicemi. Polibkem zdraví své přátelé, čtou si noviny, drží se za ruce a opalují se na dlouhých kamenných jazycích útesů, které se svažují do moře.

Pokud své děti vezmete do míst za cedulí, jejich duševní zdraví neohrozíte.
Uvolnění a otevřenost dětem spíš prospívá, tvrdí odborníci.

Kromě nich však na ostrov skoro žádní mladí lidé nejezdí. Většině návštěvníků je kolem padesáti nebo ještě víc. „Je to tím, že tu je nuda. Večer si můžete leda tak číst,“ míní francouzská novinářka, která zde dvakrát v roce tráví vždy čtyři dny. Po chvíli ji napadne i další vysvětlení. „Stejně jako první naturisty, i dnešní mládež láká dobrodružství. Jenže koupání bez plavek už dávno ztratilo příchuť zakázaného ovoce.“ Právě mladí lidé způsobili největší „kriminální aféru“ letošního léta. Jejich návštěvu museli ukončit policisté, kteří tu sice nosí uniformu, ale obvykle řeší jenom případy špatně zaparkovaných lodí. „V noci přijela partička z pobřeží, byli všichni opilí. Ukradli místnímu lékaři motorku. Potom s ní jezdili po cestičkách, zpívali a hráli z kazeťáku hlasitou hudbu,“ vypráví francouzská novinářka. A takovým chováním si naháči svůj ostrov, svůj zamilovaný a všeobjímající klid, rozhodně nechtěli nechat rušit.

Vyšlo v příloze MF Dnes dne 8.8. 2002
text: Tomáš Poláček, Scarlet Wilková, foto MAFA Michal Sváček